Přestože komunistické režimy ve 20. století zabily přes 100 milionů lidí (tedy několikanásobně více než nacistické), stále existují lidé, kteří myšlenky komunismu obhajují. Zdá se také, že mnoho lidí přejalo několik mýtů, které se ohledně komunismu objevují ve veřejných diskusích. Pojďme se na ně společně podívat.

5 nejčastějších mýtů o komunismu

  1. mýtus: „To ale nebyl skutečný komunismus…“
  2. mýtus: „Komunismus už je minulostí.“
  3. mýtus: „Za komunismu se žilo lépe!“
  4. mýtus: „Myšlenka komunismu je vlastně docela dobrá…“
  5. mýtus: „Komunismus znamená být soucitný k chudým.“

1. mýtus: „To ale nebyl skutečný komunismus…“

Nejčastějším mýtem stoupenců komunistické ideologie je, že hrůzné zločiny a obrovské počty obětí stalinismu, maoismu nebo Rudých Khmerů byly omylem jednotlivců, a ne chybou samotné ideologie. Tito stoupenci prohlašují, že kdyby oni byli u moci, k těmto hrůzným masakrům by nikdy nedošlo. Opomínají přitom historický fakt, že násilí a boj jsou hlavními prostředky, kterými komunistická strana získává a udržuje si moc. V každé zemi, kde se komunisté chopili moci, bylo vraždění lidí pravidlem. „… existuje jen jeden prostředek, jak zkrátit, zjednodušit a zkoncentrovat vražedné smrtelné křeče staré společnosti a krvavé porodní bolesti nové společnosti, jen jeden prostředek – revoluční terorismus,“ prohlásil Karl Marx v článku pro časopis Neue Rheinische Zeitung. „Komunisté neskrývají své názory a záměry. Otevřeně prohlašují, že jejich cílů může být dosaženo pouze násilným svržením všech nynějších poměrů.“ Tato citace pochází ze závěrečného odstavce Marxova Komunistického manifestu, což je základní a nejdůležitější dokument komunistického hnutí. Násilí bylo a je součástí všech forem strany od jejích prvopočátků.

2. mýtus: „Komunismus už je minulostí.“

Dalším častým mýtem o komunismu je, že už vlastně neexistuje. Po skončení studené války si mezinárodní společenství oddechlo a lidé nabyli přesvědčení, že komunismus v podstatě vymizel. Opak je však pravdou. Pod nadvládou komunismu dosud žije 1,5 miliardy lidí. Mnoho mladých lidí ve svobodných zemích dnes také vůbec neví, co komunismus znamená pro ty, kteří v něm musejí žít. Kromě toho mnoho lidí, kteří vyznávají komunistickou ideologii, se ke komunismu nehlásí veřejně, ale skrytě sympatizují s jeho myšlenkami nebo je podporují, zatímco působí v jiných politických stranách či aktivistických spolcích. Mnoho z nich se cíleně snaží infiltrovat do různých částí veřejného sektoru, aby v něm rozšiřovali svůj vliv a myšlenky, a tak mohli skrytě manipulovat společností. Mnoho moderních termínů, jako například „politická korektnost“, „sociální spravedlnost“, tzv. „politika identit“ (stavějící „utlačované“ menšiny proti „utlačovatelské“ většině) aj., které jsou dnes běžně používány, jsou jen jiné názvy pro kulturní marxismus.

3. mýtus: „Za komunismu se u nás žilo lépe!“

Lidé při vzpomínkách na minulost mají tendenci vzpomínat na to, co bylo dobré, a vytěsňovat to, co bylo zlé. V mysli některých dnešních lidí ze starší generace tak přetrvává zkreslený a zidealizovaný obraz toho, jak se za „reálného socialismu“ skutečně žilo. Skutečnost je taková, že většina potravin a zboží je dnes reálně levnější a dostupnější (tj. za svou mzdu si můžeme koupit větší objem zboží než za komunismu). Méně stojí i spotřební zboží. Materiální uspokojení však není jediný faktor kvality života. Důležitá je také svoboda myšlení a přesvědčení. Zločiny komunismu na vlastních lidech, kdy mezi lety 1948–1989 bylo z politických důvodů jen v Československu uvězněno více než 200 tisíc lidí, jsou důkazem toho, že „lépe“ se za komunismu mohl mít pouze ten, kdo svými myšlenkami nebo činy nezpochybňoval „jedinou“ pravdu komunistického světonázoru. Pro mnoho lidí žít v komunismu znamenalo žít v neustálém strachu z možného uvěznění. Tajná policie (StB) měla hustou síť lidí, kteří pomáhali „dohlížet“ nad společností, a lidé, kteří udávali své kolegy či sousedy, dostávali od režimu mnohé materiální a jiné výhody. Komunistický režim, jehož hlavním prostředkem k udržení moci je nahánění strachu, tak má velký podíl na morální devastaci obyvatel.

4. mýtus: „Myšlenka komunismu je vlastně docela dobrá…“

Komunismus je postaven na některých líbivě znějících teoriích, které však zastírají skutečné cíle této ideologie. Vezměme si například notoricky známé komunistické heslo: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Hned, jakmile bychom se rozhodli tuto větu uvést do praxe (poté, co násilím zabavíme – či lépe řečeno ukradneme – majetek lidem, kteří s touto myšlenkou nebudou souhlasit), nutně narazíme na otázku: Kdo bude tím soudcem, který určí, kdo skutečně pracuje podle svých schopností, a jaké jsou čí oprávněné potřeby? A také – když všechno bude patřit všem, kdo bude teď společné věci rozdělovat? Zcela jistě to bude muset být nějaký diktátor či skupina lidí, kteří si svou moc budou udržovat násilnými prostředky – tak, jak jsme to viděli v praxi ve všech zemích, které zažily komunistický režim. A tak za líbivými teoriemi se skrývá pouze jediná skutečná agenda komunistů – a tou je moc.

5. mýtus: „Komunismus znamená být soucitný k chudým.“

„Musíme nenávidět – nenávist je základnou komunismu. Děti musí být učeny, aby nenáviděly své rodiče, jestliže nejsou komunisty … Děti by měly být přítomny popravám a radovat se ze smrti nepřátel proletariátu.“ „Být marxistou […] neznamená naučit se marxistické poučky […] to dokáže i papoušek. Aby člověk byl marxistou, k tomu musí mít patřičnou psychologii – to, čemu se říká jakobínství.“ Tyto dva výroky V. I. Lenina dobře ilustrují výchozí bod komunistického myšlení – není to soucit k chudým, nýbrž nenávist k „nepřátelům proletariátu“. Podle myšlení komunistů je každý člověk, který se má lépe než já, zloděj, který mne okrádá, a tak je zcela legitimní mu tento majetek zabavit a tohoto „zloděje“ odstranit. Dovedeno do důsledků – popravit určitou skupinu lidí pouze na základě jejich společenského postavení či třídy – skupinové identity – je podle komunistů zcela legitimní.