Cenzura médií v komunistických zemích
Jistě jen málokdo by si myslel, že komunistické režimy nepoužívají cenzuru.
Je ale dobré zaměřit se i v těchto ohledech na známá fakta. Níže uvádíme krátký souhrn o situaci cenzury médií v komunistických zemích světa.
Severní Korea
Severní Korea je zemí, která si první místo na našem seznamu opravdu zaslouží. Americký Výbor pro ochranu novinářů ji ve svém žebříčku zemí s největší mediální cenzurou z roku 2015 uvádí hned na druhém místě – za africkou Eritreou.
Výbor uvádí, že obsah 12 hlavních novin v Severní Koreji a 20 dalších periodik téměř celý pochází od Korejské centrální agentury. Ta se soustředí na politická prohlášení tamního režimu a jeho aktivity.
Přístup k internetu je umožněn pouze politické elitě – pokud nepočítáme druhý internet, který je zcela uzavřený a kam mají přístup i některé školy. Agentura Associated Press se zmiňuje, že tento internet má i své vlastní jméno – Kwangmyong.
Název v překladu označuje „světlo“ či „světlý“, ovšem s tak silně cenzurovaným internetem může být těžké věřit ve světlé zítřky…
Čína
Čína je v mnoha ohledech podobná Severní Koreji a i zde jsou média vlastněna státem.
V této zemi existuje tzv. „Dokument 9“, kterým se má část režimu řídit a který nabádá k tomu, aby byl odmítnut koncept „univerzálních hodnot“ a pohled západních médií.
Čína oproti Severní Koreji nemá vlastní, uzavřený internet, ovšem zakazuje webové stránky, jako je Facebook, Google, New York Times a další. Místo nich vytváří vlastní verzi, a tak se zde setkáme například se sociální sítí Weibo namísto Facebooku.
Doporučujeme v této oblasti zábavné video níže:
Vietnam
Výbor pro ochranu novinářů zmiňuje, že ve Vietnamu je cenzura médií ošetřena zákonem. Podle Zákona o médiích z roku 1999 musí všechna média ve Vietnamu sloužit jako „hlásná trouba stranických organizací“.
Organizace Reportéři bez hranic k tomu uvádí, že v této situaci, kdy dle jejich slov „všechna média přijímají rozkazy od komunistické strany“, jsou jedinými zdroji nezávislých informací blogeři a novináři z řad občanů.
Dle výzkumu organizace je také Vietnam, hned po Číně, druhým největším vězením pro občanské novináře na světě.
Laos
Laos je na tom o poznání lépe – dle Reportérů bez hranic zde existují blogeři, do jejichž činnosti tolik zasahováno není. Nicméně vláda Laosu také vykonává absolutní kontrolu nad médii. Většina obyvatel se tak obrací k sociálním médiím, aby přes ně cirkulovali objektivní informace.
Samotná sociální média jsou ale ohrožena výnosem z roku 2014, dle kterého uživatelé internetu, kteří kritizují marxismus či vládu, mohou být zavřeni do vězení.
Dle Reportérů bez hranic jsou ze 40 televizních stanic jen tři soukromé, což pluralitě médií příliš nepomáhá.
Zmiňují se také, že v roce 2016 tamní předseda vlády vydal usnesení, které umožňuje, aby měla média cizích zemí v Laosu svoji kancelář. Ale pod jednou podmínkou – jejich obsah musí procházet cenzurou.
Kuba
Reportéři bez hranic uvádějí, že i přes smrt Fidela Castra v roce 2016 jeho rodina udržuje nad médii absolutní kontrolu. Navíc existují zmínky o vykonstruovaných záminkách pro zavření novinářů do vězení, výhrůžkách a dalších formách nátlaku.
Na Kubě však přece jen existuje pár novinářů, kteří vykonávají svoji práci – ovšem se silně omezeným přístupem k internetu.
Předchozí
← Návštěva Anastasie Lin - Miss World Kanada Další
Crowdfundingová kampaň skončila úspěšně →